Jsou to vlastně dva různé příběhy, které se odehrávali ještě v době, kdy jsem s sebou k vodě nosil prut z lešenářských trubek, co rybu neviděl ani o Vánocích.

Vidličky

 V té době jsme ještě byli naivní, na ryby vstávali v pět ráno, achychom si mohli zachytat na nejlepším fleku Brůdku hned, co nám to rybářský řád dovolí. Mimo jiné postupem času zjištuji, že ryby berou už jen po obědě a odpoledne, protože když si přivstanu tak nevidim ani ťuk . Tak tedy po té, co jsme se uvelebyli na místě přišlo na to rozložit výbavu. Eskamotérsky zapichuji vidličku tak, že jak jsem zabral, rupla mi v levé ruce mezi palcem a ukazováčkem. Čistý řez. Zpoza mě se ozývá jen smích. Za chvíli se již smějem oba. Přichází na řadu Honza: " Takhle se zapichujou vidličky, sleduj!" Netrvá dlouho a už má taky roztrženou ruku na tom samém místě, jen s tím rozdílem pravé ruky. To bylo moc i na nás oba. Zbytek dne jsme sami sebe hlásili. No závěrem, ne že bychom byli nejací borci, ale od té doby se sami sebe musíme bát. A to doslova .

Nože

 Aneb jak si nezkracovat čas když neberou. Je to jednoduché, náš dlouholetý kámoš si zkracoval dlouhou chvíli chytáním hozeného nože. V tom za náma přišel: "Asi jsem se říznul." Tím asi myslel toto: napínal k nám ruce sepjaté v dlaň s louží krve v nich. Po tom co jsem jeho babi vysvětlil, že ta malá náplast stačit nebude dostal pár stehů ve Stodské nemocnici a vše bylo zas fajn . Dokonce než déšť spláchl silnici, bylo přesně vidět kudy šel, trefili byste až k němu domů, a hádejte podle čeho.

Komentář ke článku (0)